Daam a Ber

 

V jedné romantické vesničce nedaleko velkého města, žili dva bratři, Daam a Ber. Jména jim vybrala jejich matka, a i když se je oba snažila vychovávat stejně, každý byl úplně jiný. Daam byl skromný, pracovitý a plný energie, tichý a mírumilovný, zatímco Ber byl a divoký a neposlušný, měl rád jen krásné věci okolo sebe, ale moc se mu nechtělo pro to něco udělat. Všichni říkali, že za to můžou jejich jména. Matka se tímto velice trápila, protože vina ve výchově padala na její bedra. Jednoho dne to matka již nevydržela a žalem jí puklo srdce.  

Tak zůstali oba bratři jen se svým otcem. Ten hodně pracoval, na děti mnoho času neměl. Děti se musely naučit o sebe postarat a jejich povahy se vzájemně doplňovaly. Daam pracoval a Ber se poflakoval. Tak to šlo až do chvíle, než jejich otec zemřel. Po smrti otce připadlo bratrům veliké jmění, dva domy, každý s velikým statkem.

Oba zatoužili najít si nevěstu a založit rodinu. V rodném domě je už nic nedrželo, a tak se rozhodli vyrazit do světa hledat své štěstí. Vyrazili společně, na konci vesnice se ovšem rozdělili, Daam se dal pravým směrem a Ber odbočil na druhou stranu. Z dálky na sebe ještě zamávali a na nějakou dobu se jejich životy rozdělily.
 

Daam se vydal cestou necestou, přes kopce a hory, musel překonávat spoustu překážek. Hodně peněz rozdal těm, co je potřebovali víc než on. Byl vyčerpaný, hladový, z jeho oblečení zbyly už jen roztrhané hadry. Jednoho dne, když už se nemohl udržet skoro na nohou, uviděl v lese malou chaloupku. Zaklepal na dveře, aby požádal o pomoc, ale nikdo neotevřel. Lehl si tedy na zápraží a vyčerpáním usnul. Když otevřel oči, ležel v čisté posteli, pokoj voněl levandulí a u něj seděla krásná mladá dívka. Měla dlouhé, medové vlasy a něžně se na Dana usmívala. Jmenovala se Totidám. Věnovala mu svou péči tak dlouho, dokud nenabral ztracenou sílu. Daama natolik okouzlila, že si nedokázal představit, že by toto místo opustil. Zamiloval se až po uši. Totidám byla žena skromná a pracovitá, měla nádherné modré oči, které se stále usmívaly. Měla ráda život a pomáhala každému, kdo to potřeboval. Totidám bylo to nejkrásnější, co kdy Daam v životě viděl. Láska to byla oboustranná. Když se Daamovi vrátila síla, pomáhal dívce s údržbou domu. Ona se zase na oplátku starala o jeho zdraví a spokojenost. Dny utíkaly a Daam se rozhodl požádat otce o ruku Totidám. Otec dlouho váhal, protože si nedokázal představit, že ho jeho milovaná dcera opustí, ale protože věděl, že Daam je správný muž, ke sňatku nakonec svolil. A tak se Daam s Totidám spolu vydali na cestu do svého rodného domu.

Ber se vydal cestou vydlážděnou, cestou rovnou, bez překážek. Měl rád hlavně pohodlí, bohatství, užíval si lenosti. Ani se nechtěl plahočit světem jako jeho bratr. Vykračoval si pohodlně a každou noc přespal v drahém hostinci. Dopřával si vybraná jídla, popíjel dobré víno a vůbec mu nevadilo, že bezhlavě rozhazuje peníze po svém otci. Jeden večer se zastavil před krásným domem a rozhodl se zůstat zde na noc. Zaklepal na dveře a otevřela mu nádherná dívka s černými vlasy. Z očí jí vyzařovala síla a její rty byly pevně sevřené. Ber si domluvil nocleh, zaplatil velkou sumu, o kterou ho dívka požádala. Vypil džbánek vína a tvrdě usnul. Když se ráno probudil uviděl krásný, ale zanedbaný pokoj. Všude byl nepořádek, ale zato žena, která seděla na zahradě na houpačce mu vyrazila dech. Byla nádherná. Její bílá plet s kontrastem černých vlasů skoro svítila. Její oči byly černé jako v útrobách skalní jeskyně, bohužel podobně chladné a prázdné. Na jejím hrdle zářil nádherný zlatý šperk. Dívka se jmenovala Tomidej a Ber se do ní zamiloval na první pohled. Tomidej byla chladná, a to Bera ještě více přitahovalo. Brzy pochopil, jak svou Tomidej okouzlit. V nejbližším městě koupil ještě krásnější šperk, než nosila a požádal ji o ruku. Tomidej se Ber také líbil a šperk ještě víc, a tak se svatbou souhlasila. Rozloučila se s rodiči a vydala se do rodného domu svého muže.

Stalo, že se oba bratři vraceli domů se svými nevěstami ve stejný čas. Cesta jim ubíhala rychle a brzy uviděli v dálce svoji rodnou vesnici. Každý si koupil nový dům nedaleko od sebe.

Daam s Totidám si pořídili domeček uprostřed vesnice. Byl malý a skromný, ale útulný a zařízen tak, aby nabízel mnoho pohostinnosti. Však také měli spousty přátel, se kterými se navštěvovali. Totidám vždy napekla výborné koláče a Daam vychladil pivo nebo připravil dobré víno. Rádi pomáhali všem, kdo to potřebovali.

Ber se svou manželkou Tomidej si pořídili velký dům na konci vesnice, obestavený vysokou zdí. Sami si užívali blahobytu a s nikým se nestýkali. K jejich pozemku patřil i rybník plný kaprů, úhořů, sumců. Ber s Tomidej tam trávili volné chvíle, lovili ryby a bez zájmu o druhé jen odpočívali.

Jednoho léta svítilo sluníčko stále silněji a vedra už byla k nevydržení. Studny začaly vysychat nedostatkem vody a nebylo divu, že ve vesnici už jí nebyla ani kapka. Jediná voda, která ještě zůstala, byla v Berově rybníku. Daam se se svou ženou rozhodli, že půjdou bratra poprosit o pomoc. Požádat o vodu nejen pro sebe, ale i pro celu vesnici. Ani nemohli dojít k bratrovu domu, jak padali žízní a vyčerpáním. Stáli před vysokou zdí a snažili se dovolat bratra. Marně bušili na dveře. Do domu je nikdo nepustil. Vraceli se domů smutní, bratr jim nepomohl. Cestou se najednou zatáhla obloha a z mraků se spustily malé kapičky deště. To bylo radosti. Lidé vybíhali ze svých domů a s hlavou vztyčenou k obloze otevřenými ústy zachytávali životodárné kapky. Povytahovali snad všechny vědra, vany a vaničky, hrnce i malé hrníčky, aby pochytali co nejvíc té životadárné tekutiny. Všude zavládlo nadšení, radostí zpívali a tancovali.

Déšť neustával, naopak. Nebe se stále více zatahovalo, obloha temnila, až černé mraky uzavřely celé nebe. Vítr se rozfoukal tak silně, že stromy svoje kmeny ohýbaly až k zemi. V dálce se objevily první blesky a k nim zněl i hlasitý doprovod. S každým dalším bleskem hrom ještě zesiloval. Všichni se schovali do svých domovů a celí vystrašení čekali, co se dál bude dít. Venku se triumfovaly hromy v hlasitém burácení. Co chvíli ozářil vesnici klikatý blesk. Tu se ozvala rána za několik menších dohromady. Dlouhý blesk uhodil do stavidla Berova rybníka a jeho hráz se protrhla. Během pár minut byly domy zaplaveny vodou a ve vesnici nastala panika. Další blesk uhodil přímo do Berovy chalupy a dům Bera a jeho krásné, leč líné ženy začal hořet.

Zničehonic déšť ustal. Zato plameny z Berova statku šlehaly ještě dlouho pěkně vysoko a zář ohně byla vidět až k další vesnici. Dům lehl popelem a s ním i jeho obyvatelé. Nebylo pomoci.

Obyvatelé vesnice pochopili. Každý si svůj osud vybírá sám i když možná nevědomky. Každý je strůjcem svého štěstí a podle toho dopadl i osud Berovy rodiny.

Dodnes dědové z této vesnice vypráví svým dětem a vnukům tento neuvěřitelný příběh. A v očích posluchačů je vidět, jak si uvědomují tu hlubokou pravdu. Jak je důležité vážit si druhých lidí, budovat přátelství, konat dobro a rozdávat lásku. Jak je správné pomáhat druhým. Neboť jen toto jim přinese štěstí. Dobře vědí, že štěstí si tvoří sami a osud mají ve svých rukou. Vědí, že nemá smysl honit se za štěstím, po vzoru Daama mu stačí jít naproti a ono si je najde samo.

Malí kluci se chtějí stát Daamem a holčičky zase takovou, jaká byla Totidám. Ber a Tomidej nikomu nechybí.

Daam se stal starostou, měl 11 šťastných dětí a spolu s Klabzubovou jedenáctkou rozdávali radost i při pravidelných sportovních utkáních.

Kde se tato vesnice nachází již není přesně známo a možná to už není ani důležité, neboť od té doby vzniklo několik podobných vesniček, kde dobře ví, co je správné ...


:-)